Zatímco Rožnov se pomalu probouzel do sobotního rána, z autobusového nádraží už odjížděl v 6:30 zájezdový autobus směr vinné sklepy  vinařství Sýkora v Čejkovicích.

Každoroční akce   *Otevřené dveře *  i tentokrát zlákala RO. Lépe řečeno jejich část, protože jsme měli na rozhodování o účasti poměrně krátkou chvíli, bohužel vážnějším důvodem byly zdravotní problémy některých členů.

Naštěstí základní kameny RO – muziganti  - Jan M. starší, Jožka Ř. a Štěpán K. se ukázali jako *držáci*  a spolu se svými nástroji (cimbál, mandolína, housle, harmonika ) byli jistotou, že spolu s ostatními členy  - Zdeňkem H. a Pavlem Z. se na akci neztratíme. Zvláště jestli se k nám přimo v Čejkovicích přidají Jan M. mladší a Jura H. i s manželkou. Navíc z Rožnova jeli s námi Zlatka L. se synem Jendou.

Autobus se po několika zastávkách zaplnil sice jen z poloviny, ale to nebránilo dobré náladě a očekávání, která uvnitř panovala.Po zhruba 3 hodinové cestě autobus zastavil skoro přede dveře sklepů vinařství Sýkora – kde už na nás čekal Jura i s ženou.Áách, ten teplotní náraz, kterému jsme byli vystaveni po opuštění klimatizovaného autobusu jenom podpořil naše přání – Honem do sklepa !!!

A tak po cca 15 minutách jsme se již ocejchovaní účastnickým náramkem a se skleničkou *Welcome drinku*vydali do útrob vinařství. A hned tady se plně projevila zkušenost a týmový duch RO. Protože jsme byli mezi prvními účastníky akce – využili jsme příležitost a obsadili strategicky výhodný stůl hned zkraje sklipku.

Abychom byli při ochutnávce vín zasvěcenější, někteří z nás se zúčastnili úvodní exkurze vinařstvím – od začátku zpracování vín až po finální zrání v sudech. Mezi užitečné informace pro nás, kteří tuto akci ještě neabsolvovali  bylo také ujasnění si, kde jsou východy, záchody a koštovací stanoviště.

Po kratší aklimatizaci a prvních ochutnávkách Honza usoudil, že nastala vhodná doba pro rozbalení nástrojů. Místo vedle stolu jsme zdárně uhájili před potenciálními hosty a tak vzhůru do toho. No jak říká jedno přísloví: Člověk míní a .... Tak v tomto našem případě paní provozní mění  - pro naši produkci nám vyčlenila prostor ne ve sklípku, ale v předsálí sklípku – což se ale po počátečním mírném zklamání ukázalo jako dobrá volba. Nebyl tam takový chládek jako ve sklípku, ale teplota byla snesitelná, navíc tam bylo podstatně víc místa pro obecenstvo.

A jak zpíval nebožtík Karel  - ....čas běžel jako bláznivý .....po několik našich sekvencích (valašské, moravské, točené, české, sem tam i nějaký ten *popík*) se přidal i poslední chybějící člen RO – Honza M. mladší.

A co bylo obzvláště milé a potěšilo nás všechny, byl videohovor s Mirkem P., který se bohužel ze zdravotních důvodů nemohl připojit –srdečně jsme se pozdravili, zazpívali mu a bylo vidět že ho to dojalo, což zase dojalo nás – krásná chvíle, kdy i přes tu vzdálenost jsme byli spolu ....Při té příležitosti jsme vzpomněli i na další kamarády, kteří nemohli být s námi.

 A zase jsme hráli a zpívali a čím dál častěji písničky na přání vděčných posluchačů, kteří se přidávali a zůstavili u nás. Oblíbená znělka "Po kalíšku, po kalíšku..."  - vyústila i ve veselou příhodu:  Jedna posluchačka toto oznámení o přestávce komentoval slovy –   "u nás sa zpíve *Po decince po decince ...*...".  Já šel zrovna okolo a protože jsem předtím slyšel, jak druhé posluchačce vypráví, že je z Valašských Klobouk ( kde jsem chodil na gympl )  - jsem jen tak mimochodem k ní prohodil  – "No jo no - Klobúčani dycky hrozně chlastali ..." - a šel jsem dál. No tak vykulené oči jsem už dlouho neviděl.

A najednou byl čas k obědu, tak hurá na guláš, který byl dobrý a zasytil – a taky to byla užitečná připomínka, jak je nám v chladných místnostech dobře a jak je venku horko, které po chvilce člověka zažene dovnitř. A po obědě a dalším hraní jsme využili nabídku Jury na kafe u něho. I přes nevelkou vzdálenost od sklípku - cca 750m – jsme s úlevou vešli do chladnějších prostor domu. Po příjemně strávené skoro hodině a několik písních jsme se na vyžádání spolucestujících z autobusu  vydali na zpáteční cestu do sklípku. A protože na ulici nebyl skoro nikdo, Jenda mladší vytáhl harmoniku a i v tom pekelném hicu začal hrát a my zpívat –a najednou se začaly otevírat okna i dveře a lidi zvědavě vykukovali, co se děje – ale nebyly to negativní reakce, naopak – viděli jsme veselé a usměvavé tváře.

Ale i po tomto příjemném zážitku jsme byli rádi, že jsme zpět ve sklípku – v chladu. Po chvilce oddychu jsme opět zaujali nám vymezené místo a začali hrát a zpívat.To už ale naplno hrála oficiálně vystupující CM. A tak abychom se navzájem nerušili, Jenda M. rozhodl, že se přesuneme do sklípku, do míst vedle stolu, kde jsme původně chtěli hrát.

A zase ..čas běžel jako bláznivý ....a my hráli a zpívali jak pro sebe, tak pro publikum, které sedělo nebo postávalo okolo a dávali najevo, jak se jim to líbí ....a oceňovali, že i Ogaři v tomto věku to dovedou takto rozpálit.

A přišla i řeč na Jana M. mladšího  - takový mladý a svobodný ? Už to vypadalo, že mu začnou dohazovat manželku ( k našemu pobavení) , ale to Honza s lišáckým úsměvem na tváři a diplomatickou odpovědí zahrál do autu .

A další písničky, potlesk, čas si našel i majitel vinařství a poděkoval nám za naše vystoupení.

Po rozloučení, chvilkovém čekání na opozdilce jsme nasedli do autobusu a vydali se na cestu domů. Zpáteční cesta už ubíhala rychleji a tak po půlnoci jsme v Rožnově sedli do aut našich blízkých a hajdy domů na kutě.

Příjemně strávený den, myslím, že můžu mluvit za všechny zúčastněné. Už se všichni těšíme na další akce - i s uzdravenými kamarády !!!!

 Své dojmy zapsal Pavel Zicha

Do zkoušky, po dlouhé době opět v prostorách Charitního domu, přišel Štěpán s návrhem vytvořit skupinu, která ručně pokosí farní zahradu.

K sečení se přihlásilo osm chlapů, kteří se spolu s dalšími farníky vrhli v sobotu 12.6. v 7.00 hodin ráno do práce. Kosy si přineslo 18 mužů. Ženy zajišťovaly proviant a hrabaly trávu. Fotografové a další obecenstvo v čele s farářem Pavlem Hofírkem hodnotili styl a umění jednotlivých sekáčů, kteří vědomi si pozorných očí se překonávali a ukazovali, že kosa pro ně není neznámý pracovní nástroj.

O přestávkách se vytvářely skupinky, kde se probírala kvalita a délka kos, kutí a hlavně její uchycení a nastavení na kosisku. Přitom se pojídaly buchty a popíjela farářská slivovička, střídavě s Víťovou hořkou. Jediný kdo neuznával přestávky byl starý sedlák Svaťa, který neúnavně máchal kosou a i broušení využíval k pobízení Jury, ať nechá focení a popadne kosu opřenou o zeď. Pravda, když se ještě sekl zbytek trávy za zdí křížové cesty, dohližel a radil mladým sekáčům. Na závěr se vynořil zpoza zdi veza náklad trávy, o hmotnosti velkého paramítu.

Rozdíly mezi sekáči, kde vynikali hlavně "staří mazáci" vyvážila snaha dalších podat co nejlepší výkon. Pochválit je potřeba všechny – obsluhu u potravin, hrabalky a hrabáče, sekáče a to hlavně mladé. Rožnovští Ogaři se sešli v počtu 10. Všech účastníku bylo víc než 40. Je radost, že se potkáváme také na poutích a při zpěvu lidových písní. Na farní zahradě jsme ukázali, že to umíme i na poli. Každý, komu se netíží přemýšlet vidí, že i valašský kroj, který si občas oblékáme, nenosíme jen jako ozdobu, ale vychází to z lásky k tradicím a kořenům.

V neděli 30.5.2021 proběhla každoroční pouť na Dolních Pasekách.

Tak konečně!