Když mne přišla požádat paní Jiřinka zahrát na oslavě jejího významného výročí, neváhal jsem ani na chvilku. Jiřinku zná každý, kdo se pohybuje v prostorách fary a pastoračního centra jako "pilnou včeličku", která se léta obětavě stará, aby byl všude pořádek a čisto.

K hraní jsem si přibral několik chlapů z naší party a v sobotu 3.7. odpoledne jsme se sešli v pastoračním centru, kde už oslava probíhala. Po přípitku jsme si na Jiřinčino přání nazkoušeli písně o staříčkoch, protože ona má na ty své krásné vzpomínky a chtěla na ně v průběhu odpoledne zavzpomínat.

Na oslavě byla zřejmá radost příbuzných ze setkání. Bylo vidět, že Jiřinka je dokáže spojovat a Ti jsou ji za to vděční. Navíc jsme zjistili, že spousta přítomných má k lidovým písní i tancům blízko. Přišel i bratranec, známý zpěvák souboru Radhošť Jarda Vachůň, který si chvilku počkal na svůj vstup, ale pak se od nás téměř nehnul. Kromě jiného spustil "karičky", a přítomná děvčata se dala do tance.

Ve vedlejší místnosti byl k dispozici raut, který jsme samozřejmě o přestávkách využili. Na mnoha chutných výrobcích se podílela manželka našeho člena paní Helena.

V 19 h. jsme se sice rozloučili "poslední písničkou", ale přítomní nás obstoupili a přáli si další a další. Nakonec se zpívalo až do 20 hodiny.

Na závěr je třeba říct, že takové propojení muziky s obecenstvem jsem dávno neprožil.

Zatímco Rožnov se pomalu probouzel do sobotního rána, z autobusového nádraží už odjížděl v 6:30 zájezdový autobus směr vinné sklepy  vinařství Sýkora v Čejkovicích.

Každoroční akce   *Otevřené dveře *  i tentokrát zlákala RO. Lépe řečeno jejich část, protože jsme měli na rozhodování o účasti poměrně krátkou chvíli, bohužel vážnějším důvodem byly zdravotní problémy některých členů.

Naštěstí základní kameny RO – muziganti  - Jan M. starší, Jožka Ř. a Štěpán K. se ukázali jako *držáci*  a spolu se svými nástroji (cimbál, mandolína, housle, harmonika ) byli jistotou, že spolu s ostatními členy  - Zdeňkem H. a Pavlem Z. se na akci neztratíme. Zvláště jestli se k nám přimo v Čejkovicích přidají Jan M. mladší a Jura H. i s manželkou. Navíc z Rožnova jeli s námi Zlatka L. se synem Jendou.

Autobus se po několika zastávkách zaplnil sice jen z poloviny, ale to nebránilo dobré náladě a očekávání, která uvnitř panovala.Po zhruba 3 hodinové cestě autobus zastavil skoro přede dveře sklepů vinařství Sýkora – kde už na nás čekal Jura i s ženou.Áách, ten teplotní náraz, kterému jsme byli vystaveni po opuštění klimatizovaného autobusu jenom podpořil naše přání – Honem do sklepa !!!

A tak po cca 15 minutách jsme se již ocejchovaní účastnickým náramkem a se skleničkou *Welcome drinku*vydali do útrob vinařství. A hned tady se plně projevila zkušenost a týmový duch RO. Protože jsme byli mezi prvními účastníky akce – využili jsme příležitost a obsadili strategicky výhodný stůl hned zkraje sklipku.

Abychom byli při ochutnávce vín zasvěcenější, někteří z nás se zúčastnili úvodní exkurze vinařstvím – od začátku zpracování vín až po finální zrání v sudech. Mezi užitečné informace pro nás, kteří tuto akci ještě neabsolvovali  bylo také ujasnění si, kde jsou východy, záchody a koštovací stanoviště.

Po kratší aklimatizaci a prvních ochutnávkách Honza usoudil, že nastala vhodná doba pro rozbalení nástrojů. Místo vedle stolu jsme zdárně uhájili před potenciálními hosty a tak vzhůru do toho. No jak říká jedno přísloví: Člověk míní a .... Tak v tomto našem případě paní provozní mění  - pro naši produkci nám vyčlenila prostor ne ve sklípku, ale v předsálí sklípku – což se ale po počátečním mírném zklamání ukázalo jako dobrá volba. Nebyl tam takový chládek jako ve sklípku, ale teplota byla snesitelná, navíc tam bylo podstatně víc místa pro obecenstvo.

A jak zpíval nebožtík Karel  - ....čas běžel jako bláznivý .....po několik našich sekvencích (valašské, moravské, točené, české, sem tam i nějaký ten *popík*) se přidal i poslední chybějící člen RO – Honza M. mladší.

A co bylo obzvláště milé a potěšilo nás všechny, byl videohovor s Mirkem P., který se bohužel ze zdravotních důvodů nemohl připojit –srdečně jsme se pozdravili, zazpívali mu a bylo vidět že ho to dojalo, což zase dojalo nás – krásná chvíle, kdy i přes tu vzdálenost jsme byli spolu ....Při té příležitosti jsme vzpomněli i na další kamarády, kteří nemohli být s námi.

 A zase jsme hráli a zpívali a čím dál častěji písničky na přání vděčných posluchačů, kteří se přidávali a zůstavili u nás. Oblíbená znělka "Po kalíšku, po kalíšku..."  - vyústila i ve veselou příhodu:  Jedna posluchačka toto oznámení o přestávce komentoval slovy –   "u nás sa zpíve *Po decince po decince ...*...".  Já šel zrovna okolo a protože jsem předtím slyšel, jak druhé posluchačce vypráví, že je z Valašských Klobouk ( kde jsem chodil na gympl )  - jsem jen tak mimochodem k ní prohodil  – "No jo no - Klobúčani dycky hrozně chlastali ..." - a šel jsem dál. No tak vykulené oči jsem už dlouho neviděl.

A najednou byl čas k obědu, tak hurá na guláš, který byl dobrý a zasytil – a taky to byla užitečná připomínka, jak je nám v chladných místnostech dobře a jak je venku horko, které po chvilce člověka zažene dovnitř. A po obědě a dalším hraní jsme využili nabídku Jury na kafe u něho. I přes nevelkou vzdálenost od sklípku - cca 750m – jsme s úlevou vešli do chladnějších prostor domu. Po příjemně strávené skoro hodině a několik písních jsme se na vyžádání spolucestujících z autobusu  vydali na zpáteční cestu do sklípku. A protože na ulici nebyl skoro nikdo, Jenda mladší vytáhl harmoniku a i v tom pekelném hicu začal hrát a my zpívat –a najednou se začaly otevírat okna i dveře a lidi zvědavě vykukovali, co se děje – ale nebyly to negativní reakce, naopak – viděli jsme veselé a usměvavé tváře.

Ale i po tomto příjemném zážitku jsme byli rádi, že jsme zpět ve sklípku – v chladu. Po chvilce oddychu jsme opět zaujali nám vymezené místo a začali hrát a zpívat.To už ale naplno hrála oficiálně vystupující CM. A tak abychom se navzájem nerušili, Jenda M. rozhodl, že se přesuneme do sklípku, do míst vedle stolu, kde jsme původně chtěli hrát.

A zase ..čas běžel jako bláznivý ....a my hráli a zpívali jak pro sebe, tak pro publikum, které sedělo nebo postávalo okolo a dávali najevo, jak se jim to líbí ....a oceňovali, že i Ogaři v tomto věku to dovedou takto rozpálit.

A přišla i řeč na Jana M. mladšího  - takový mladý a svobodný ? Už to vypadalo, že mu začnou dohazovat manželku ( k našemu pobavení) , ale to Honza s lišáckým úsměvem na tváři a diplomatickou odpovědí zahrál do autu .

A další písničky, potlesk, čas si našel i majitel vinařství a poděkoval nám za naše vystoupení.

Po rozloučení, chvilkovém čekání na opozdilce jsme nasedli do autobusu a vydali se na cestu domů. Zpáteční cesta už ubíhala rychleji a tak po půlnoci jsme v Rožnově sedli do aut našich blízkých a hajdy domů na kutě.

Příjemně strávený den, myslím, že můžu mluvit za všechny zúčastněné. Už se všichni těšíme na další akce - i s uzdravenými kamarády !!!!

 Své dojmy zapsal Pavel Zicha

Do zkoušky, po dlouhé době opět v prostorách Charitního domu, přišel Štěpán s návrhem vytvořit skupinu, která ručně pokosí farní zahradu.

K sečení se přihlásilo osm chlapů, kteří se spolu s dalšími farníky vrhli v sobotu 12.6. v 7.00 hodin ráno do práce. Kosy si přineslo 18 mužů. Ženy zajišťovaly proviant a hrabaly trávu. Fotografové a další obecenstvo v čele s farářem Pavlem Hofírkem hodnotili styl a umění jednotlivých sekáčů, kteří vědomi si pozorných očí se překonávali a ukazovali, že kosa pro ně není neznámý pracovní nástroj.

O přestávkách se vytvářely skupinky, kde se probírala kvalita a délka kos, kutí a hlavně její uchycení a nastavení na kosisku. Přitom se pojídaly buchty a popíjela farářská slivovička, střídavě s Víťovou hořkou. Jediný kdo neuznával přestávky byl starý sedlák Svaťa, který neúnavně máchal kosou a i broušení využíval k pobízení Jury, ať nechá focení a popadne kosu opřenou o zeď. Pravda, když se ještě sekl zbytek trávy za zdí křížové cesty, dohližel a radil mladým sekáčům. Na závěr se vynořil zpoza zdi veza náklad trávy, o hmotnosti velkého paramítu.

Rozdíly mezi sekáči, kde vynikali hlavně "staří mazáci" vyvážila snaha dalších podat co nejlepší výkon. Pochválit je potřeba všechny – obsluhu u potravin, hrabalky a hrabáče, sekáče a to hlavně mladé. Rožnovští Ogaři se sešli v počtu 10. Všech účastníku bylo víc než 40. Je radost, že se potkáváme také na poutích a při zpěvu lidových písní. Na farní zahradě jsme ukázali, že to umíme i na poli. Každý, komu se netíží přemýšlet vidí, že i valašský kroj, který si občas oblékáme, nenosíme jen jako ozdobu, ale vychází to z lásky k tradicím a kořenům.

V neděli 30.5.2021 proběhla každoroční pouť na Dolních Pasekách.

Tak konečně!

Přesto, že oslava naší skupiny Rožnovských Ogarů ve Viganticích se vydařila, považuji za vyvrcholení a tečku za 10 ti lety činnosti nedělní mši svatou 27.9.2020. Zúčastnilo se jí 10 členů.

To, že skupina "Chlapů na rozumě" (jak by nás zhodnotil Vašek Mlýnek), kteří si společně zpívají pro radost, si svými písněmi najde cestu do širšího povědomí společnosti lze považovat za malý zázrak. Není pochyb, že většina z nás si rozšířila podstatně svoji znalost lidových písní, poznala nové přátele a dostala se s partou do míst, kde by se možná nikdy nepodívala. Stačí připomnět Bánov, Lukov, Polešovice, vinné sklípky, ale třeba i Trojanovice, Radhošť, Zákopčí, Prostřední Bečvu a poutě v okolí.

K nedělní zkoušce zpěvu jsme se sešli v 6.30 a s varhaníkem Jirkou dohodli, že budeme zpívat z kůru. Po zazvonění jsme zahájili písní k "Svatému Michaelovi". Dary nesli Jožka s Mirkem a my ostatní jsme přispěli kánonem "Ježíš je Pán Pánů". K svatému přijímání zazněly písně "Je stále přítomná" a "Úžasná láska". Vzhledem k pondělnímu svátku sv. Václava se na závěr mše společně zazpíval chorál "Svatý Václave".

Při promluvě Otec Pavel několikrát vzpomněl naši skupinu a využil jako paralelu k příběhu z evangelia o bratřích, které posílal otec na vinici. První odmítl pak si to ale rozmyslel a přišel, druhý přesto, že slíbil nepřišel. Sami nejlépe víme, jak je těžké se rozhodnout, čemu dát přednost, když bylo domluveno vystoupení, nebo najít chuť dojít z pohodlí a tepla domova na zkoušku.

Účastníci naší mše, kteří vycházeli z kostela říkali, že jediná chyba byla, že na mši se netleská. Venku před kostelem se pak už rojili a řadili naši přátelé z Hážovic, kteří přicházeli slavit a zahájit svou každoroční pouť mši svatou v 8.15.